aneb proč je dobré fotografovat s rozvahou

Vzpomněl jsem si na tu prokletou historii po mnoha desítkách let. Byl jsem již dávno na penzi, když jsem vzal ve svém ateliéru do ruky starý, ošoupaný fotoaparát Nikon, s nímž jsem kdysi tak nadšeně a úspěšně pracoval. Dávno zastaral, přišly nové modely, funkce, vybavení, vymoženosti. Ale tenhle aparát měl historii jako žádný jiný výrobek svého druhu.

Dvacáté první století způsobilo revoluci v náhledu na fotografickou profesi. Zobrazovací technologie, dostupné každému, zaplavily svět miliardami fotografií, ačkoliv klasické minilaby a fotografické výroby krachovaly. Technika kráčela kupředu stomílovými kroky, vývoj nových aparátů téměř nebylo možné sledovat. Vysoká citlivost snímačů bez šumu, automatické korekce barev a expozice, stabilizátory obrazu pro extrémní světelné podmínky, bezdrátová komunikace, prakticky nekonečné možnosti uložení tisíců snímků přímo v terénu, změny charakteristik ohniskových vzdáleností, synchronizace blesků s velmi rychlými časy závěrky, výkonné baterie a akumulátory, křišťálová kresba moderních objektivů, uživatelská nastavení funkcí, superkvalitní obraz. Moderní špičkové aparáty jako všechny dokonalé stroje vzbuzují respekt. Stále to však nestačí.

Vůdčího postavení na trhu v oblasti inovací se kolem roku 2010 ujaly dvě nejsilnější společnosti. Canon a Nikon. Již skoro sto let vyrábějí fotoaparáty a střídají se v uvádění převratných novinek na trh. Jednou Nikon uvede superkompaktní zrcadlovku s rozsahem citlivosti 12,5 až 102 400 ISO a účinnou redukcí šumu, jindy zase Canon přijde s převratnou technologií výroby optického skla a superzoomy o rozsahu 8 až 8000 mm s hmotností menší než 0,5 kg, poté zase Nikon uvede na trh fotoaparát umožňující kromě obrazového záznamu také zachycení vůně exponovaného objektu a krajináři, kytičkáři a fetišisté jsou u vytržení. Nikdo netušil, co přijde dál. Fotky byly prakticky dokonalé a kdo chtěl perfektní obraz, měl perfektní obraz. Vývojové týmy horečně pracovaly na dalších vynálezech, oba výrobci prakticky vymazali konkurenci z povrchu světa a přehlídka krásy zachycená jejich přístroji brala dech. V rove 2014 přišel Canon s novým modelem fotoaparátu s převratným obrazovým procesorem a funkcemi automatických retuší přímo v aparátu při expozici obrazu. Stačilo zvolit režim práce a zrcadlovka sama odstranila z obrazu špínu, odpadky, nežádoucí turisty na ochozech hradů, vrásky, jizvy, pihy a pupínky na pleti modelu nebo nedokonalosti uspořádání okvětních lístků rostlinky. Ve fotografovaném lese nebylo suchých stromů, tráva byla vždy zelená, dětem nechyběly přední zuby, starci jako by nestárli, domy měly vzorně upravené okolí, natřené okapy, neopadané omítky a zářivé laťkové ploty. Voda byla křišťálově čistá, sníh bílý, vlasy upravené, nehty nalakované, vousy pěstěné, jídlo čerstvé, květiny ve váze na stole nepovadlé, pivo zpěněné, sklenice orosená, káva vroucí. Vznikl nový umělecký směr, nové paradigma výtvarných profesí.

Práce fotografů se  v mnohém usnadnila. Fotografovaný člověk mohl vstoupit před objektiv bez makeupu a stylingu, neboť aparát vyretušoval jeho pokožku a srovnal účes. Stačilo rozehrát osobní charizma a ostatní se „udělalo uvnitř“. Když jste šli fotit město, mohli jste si jen vybrat počasí, místo a úhel pohledu, potom navolit „bez lidí, bez odpadků, bez drátů“ a udělali jste překrásné, emotivní snímky domů, krajin nebo monumentů. Fotografové šíleli radostí, klientům odevzdávali nádherné snímky a i ti byli najednou šťastnější. Všechno bylo tak nějak hezčí, lidé neviděli vady na kráse tam, kde dříve byly, tváře rozesmáté, někteří jako by omládli. Nikdo neví, kdo na to přišel první. Nejdřív se o tom hovořilo jen tak, po straně, šeptem, nikdo nechtěl věřit. Později se umělci scházeli v klubech, počítali spolu, psali si tisíce zpráv, prestižní magazíny a technické redakce se pustily do výzkumů. Uplynul rok, skoro dva a bylo to úplně jasné. Ten fotopřístroj měnil realitu.

Čím víc jste někoho fotografovali novým aparátem s pozapínanými funkcemi zdokonalování, tím hladší pleť, dokonalejší účes, krásnější zuby a pěstěnější ruce měl. Často fotografované osobnosti jako anglická královna, americký prezident, filmové hvězdy, podnikatelé a osobnosti showbusinessu vypadaly stále stejně svěže, někdy dokonce mládli a krásněli. Kolem slavných památek nebylo třeba uklízet, okolo se nepovalovaly tuny odpadků, často dokonce zmizely odpadkové koše z ulic ve městech, lampy s veřejným osvětlením, kandelábry a nevhodně stojící osamělé objekty. Někde chybělo elektrické a trolejové vedení. Slavné hrady přišly o patinu a praskliny ve zdech, nechyběly jim tašky na střechách, slavná Eifellova věž byla dokonale natřená, žádná rez a oprýskaná barva, zmizely polámané stromy v parcích, graffiti na zdech a monogramy milenců vyřezané v opěradlech laviček a kmenech stromů. Svět byl dokonalejší. Mnohem dokonalejší. Jakmile vešly tyto vědomosti v obecné povědomí, strhla se smršť. Nikdo nechtěl fotit jiným aparátem než novým digitálem, Japonci nezvládali uspokojovat poptávku trhu po výrobcích a tak, aby využili gigantické přílivové vlny zájmu, prodali licenci na technologii obvodu zpracovávajícího obraz svému největšímu rivalovi – Nikonu. Ten okamžitě rozjel výrobu svého nového, supermoderního modelu a umělecký, hospodářský a estetický zázrak globálních měřítek nic nemohlo zastavit. Lidé se zamilovali do fotografů a jejich práce, uklizeči, metaři, štukatéři, zedníci, plastičtí chirurgové, kadeřnice, vizážistky a kosmetičky byly prakticky bez práce. Nikdo nevěděl, jak ten zázrak funguje, dokud japonský inženýr Jamamfoto Chcihodoma nepřišel s odvážnou teorií. Fotoaparáty používaly k identifikaci nedostatků na ploše scény speciální laserový a infračervený systém paprsků vyhodnocující strukturu, povrch a pravidelnost každého objektu přítomného v záběru. Získané informace ukládaly do paměti fotoaparátu a aplikovaly je v obvodech obrazového procesoru stejně, jako v prehistorických dobách digitálních snímačů odstraňovaly identifikovanou špínu usazenou na jeho ploše přímo v těle přístroje. Jenže. Nikdo nepočítal s tím, že instalovaná světelná čidla v naprogramované touze vylepšit objekty na scéně provedou výkonem svých energetických zdrojů drobné korekce samotných lidí, věcí a budov. Miliwattové impulzy vyslané k lidem a věcem je osahaly, zhodnotily a kde bylo třeba, přitlačily. Zkrátka, kromě fotografie uvnitř aparátu vylepšily i to, co stálo před jeho objektivem. Změny byly nepatrné, droboučké, prakticky neznatelné, jako pohlazení zednickou lžící nebo nanesení nočního krému proti vráskám na tvář Metuzaléma. Výrazně se však projevily u těch lidí, míst a objektů, které se před novými aparáty objevovaly nejčastěji.

Obě korporace vydaly téměř současně tiskové zprávy k chování svých superpřístrojů, distancovaly se od fyzických, společenských, hospodářských i politických změn, které užití jejich výrobků vyvolávalo a nabádaly uživatele k opatrnosti při nasazení. Tím však způsobily ještě větší hlad po fotoaparátech, neboť ekonomičtí analytici hrozili, že uvedené tiskové zprávy jsou předzvěstí stažení modelů z trhu, protože jejich vlastnosti znamenají dramatickou hrozbu pro společnost a její samotný základ. Teprve pak se strhla skutečná mela. Přístroje výrazně zdražily a staly se běžným uživatelům zcela nedostupné. Ti šťastní, již je vlastnili, změnili se téměř přes noc v polobohy. Ateliéry fotografů držících převratné modely byly v obležení, na sezení u nich se lidé objednávali na měsíce dopředu, umělci, hvězdy, podnikatelé, metrosexuální fanatici a módní šílenci toužící po vizuální dokonalosti brali jejich pracoviště jako léčebnou kúru a nechávali se fotografovat znova a znova. Majitelé nemovitostí, správci měst a komplexů, památek, pomníků, lesů luk a strání pořádali rafinované soutěže pro fotografy o nejlepší snímek a zbavili se tak nákladů na údržbu, malbu, zedníky, metaře, okrasu, hnojení, sekání a další zbytečné úkony, které zázračné fotoaparáty  nenápadně, po troškách, ale o to důsledněji vykonávaly za lidi. Jogurty, láhve vína, chleby a cukrovinky byly symetričtější a chutnější, zelenina a ovoce v regálech postrádaly hnilobu a kaz, jejich slupky, stopky a stonky byly dokonalé, svěží, zelené a košaté. Jan Šemík, známý umělecký fotograf, se pod náporem zakázek psychicky zhroutil, sto let starý Jaroslav Soudek si zakoupil za polovinu svého jmění první digitální fotoaparát ve svém dlouhém životě, Milivoj Blešák odmítl řemeslo, odstěhoval se vysoko do hor a založil sektu fundamentalistických fanatiků přírodní čistoty „Světlá síla“. Svět se pomalu měnil u nás i jinde.

Uplynulo pět let a věci i lidé si zvykli. Mnoho klasických profesí zmizelo ze života, hmota země, perfektní na pohled i na ochutnání působila lidem radost, štěstí se rozlilo po ploše planety, nikdo nikam nespěchal, všichni, co toužili být perfektní byli perfektní, co mělo být zdravé bylo zdravé, šroubky a matičky měly dokonale vylisované závity, z kdysi temných koutů zmizely stíny, plíseň se odstěhovala ze zdí. Zelené louky a lesy lákaly, vzorně uklizené chodníky byly potěšením pro kráčející podrážky, návštěvníci památek, měst a malebných koutů ve svatém vytržení obdivovali dokonalou kondici staveb. Malíři a výtvarníci záviděli kolegům jejich božskou moc, fotografové se vyčlenili v elitářských skupinách a ti, kteří drželi magické přístroje, tyto spolky autoritativně vedli. Jednoho rána přinesly všechny deníky zprávu o záhadném zmizení pražské herečky Florentiny Krásové.

Florentina Krásová byla téměř padesátiletá divadelní a filmová hvězda první velikosti. Pro svou milou, příjemnou, nekonfliktní povahu, přátelské vztahy s mnoha lidmi a fyzicky dokonalý vzhled, umocněný a zdůrazněný ještě působením mnoha magických fotografických přístrojů byla miláčkem společnosti. Na večírku pořádaném na počest jejího přítele, ředitele Národního divadla Kryšpína Fröhlicha seděla na židli u stolu v kruhu bavících se přátel, když najednou...  zmizela. Prostě zmizela. Vypařila se. Návštěvníci recepce, kteří byli svědky toho úkazu prohlašovali zmateně, tvrdohlavě, ale zcela svorně, že se před jejich očima prostě rozplynula ve vzduchu. Jen co se vzpamatovali z počátečního šoku, vydaly se desítky lidí umělkyni hledat. Prosmýčili, prohmatali a zotvírali každý kout haly, pátrali na schodištích, ve sklepech, pod stoly, hmatali rukama před sebou jako spolek nevidomých šílenců, zotvírali okna, volali Florentinino jméno, nic naplat. Po ženě jako by se země slehla. Událost byla předána policii, bulvární tisk se dostavil okamžitě, neboť jeho reportéři a fotografové kolem celebritami protkaného večírku kroužili jako supi, aby ulovili nějakou událost. Ta se dostavila v podobě vysublimování Florentiny Krásové. Pro senzacechtivé fotografy měla věc hořkou pachuť tragédie, neboť událost nebylo možné vyfotografovat, čímž si nezasloužili svůj denní chléb.

Umělkyni již nikdy nikdo nespatřil. Zmizela, odešla, vypařila se ze světa. Její případ vstoupil do dějin jako první, ale nikoliv poslední popsaná kauza vymazání člověka nebo předmětu ze světa. U rodinných tabulí chyběli otcové, dcery a matky, v depozitářích muzeí se rýsovaly prázdné regály po scházejících exponátech, malebná lesní zákoutí se proměnila v zející rány na tváři Země, v křeslech dozorčích rad velkých podniků scházeli ředitelé. Obrovský poprask způsobilo zmizení Sochy svobody a obřího mostu Golden gate ve Spojených státech, Francie přišla o polovinu obrazů v Louveru, Řím plakal nad zmizením kolosea, Česká země vyhlásila pátrání po Karlštejnu, ze záhadných důvodů mizely ze dne na den z povrchu planety celé živočišné a rostlinné druhy. Svět zachvacoval zmatek a děs. Nadnárodní korporace založily bohatě financovanou nadaci, která měla příčiny nenadálých zmizení vypátrat a světový tisk a média informovaly o spojení na její detektivy každou volnou chvíli.  Nikdo si nedovedl vysvětlit, kam se všichni ti lidé, domy, věci, květiny a zvěř poděli. A zrcadlovky s moderními obrazovými procesory dál prohmatávaly svět svými neviditelnými čidly. Trvalo ještě dva roky a případů zmizení lidí, věcí, budov, rostlin a předmětů bylo na tisíce, než si jistí lidé dali dvě a dvě dohromady a než se ze spekulací dalo sestavit dostatečné množství indicií, které podpořily děsivou, pokřivenou, neuvěřitelnou teorii.

Jaroslav Kvasinka, český agent – analytik nadace FOAM (Foundation for Analyses of Missing) se ještě nerozkoukal ve své funkci, když obdržel první písemné hlášení od druhořadého českého umělce. Marcel Kratinoha, kutnohorský fotograf pracující s moderní technikou v celém spektru fotoprací od portrétů až po technickou a produktovou fotografii pracoval s těly Canon i Nikon s novými, převratnými snímači a obvody pro zpracování obrazu. Zpočátku, jak s oblibou dával ve společnosti k lepšímu, nechápal příliš význam a sílu nových funkcí, ale když poprvé prohlédl zhotovené snímky pražského Karlova mostu bez jediného turisty, papírku a PET láhve, s čistými, nepoškozenými sochami a krásnými, nezvětralými, neolámanými kameny v pilířích bez prasklin a nerovností, byl výsledkem šokován. Tak nadšen, že opravné obvody aparátů již nikdy z činnosti nevyřadil. Ale nyní k jeho hlášení nadaci FOAM. Kratinoha trávil nedělní odpoledne u své osobní konzole pro zpracování fotografií, okolo pobíhaly děti – pětiletá Anežka a sedmiletý Tadeášek, manželka Dita sklízela po svátečním obědě. Marcel měl špatnou náladu. Prohlížel sta a sta svých prvotřídních snímků z posledních let, většinu z nich vytvořil novými aparáty. Byly dokonalé. Tak dokonalé, až to zaráželo. Marcel nad nimi neseděl v poslední době poprvé, i dnes projížděl pomalu složkami a mračil se. Tu smazal snímek štol po těžbě stříbra s perfektním kobercem trávníku , jinde odstranil přehnaně dokonalou fotografii kutnohorského náměstí s dokonale krásnými budovami a podloubími. Teď se šklebil na složku fotografií dcerky Anežky. V poslední době se mu přestávaly líbit. Perfektní pleť, dokonalé vlásky, krásné úsměvy, čistý nosík a rovné zoubky, to nebylo živé dítě, ale dokonalá ikona dětské velikosti. Dokonalá, ale téměř neživá, neosobní, bez vlastních rysů a výrazového unika. Marcel se díval na Anežku běžící okolo jídelního stolu, na její tvářičku zaujatou dětskou hrou s drobnými, zimním sluncem ještě neprokleslenými pihami okolo kořene trochu křivého nosíku, výrazným znaménkem na levé tváři, příliš od sebe posazenýma očima a stále ještě viditelnou jizvičkou na bradě od pádu na pelest jejich postele před dvěma lety v květnu. To byla jeho Anežka. Ne ta na snímcích uložených v paměti. Marcel chvíli váhal, díval se na fotky, potom je označil a smazal. Dítě zrovna běželo za jeho zády, když do elektronického koše spadl poslední obrázek a... najednou tam nebyla. Neobjevila se po jeho levici, nekroužila kolem stolu vřeštící jako derviš, prostě byla pryč. Jen zlověstné ticho v pokoji zůstalo namísto živelného švitoření. Marcel se otočil, pátravý pohled upřený do vzdálených koutů haly. Ukryla se a on, tatínek, ji má teď hledat. Fotograf se usmál, vstal a vydal se pátrat po děvčátku. Ale dnes ji nenašel. Hledal čím dál usilovněji, nervózněji, zavolal ženu a syna, hledali všichni tři, prosmýčili každý kout, každou bednu, otevřeli každé dveře, prošli dům od sklepa až po střechu, prolezli zahradu, prosmýčili kůlnu, po Anežce jako by se země slehla. V pět hodin zavolali policii, aby jim pomohla dítě hledat. V šest hodin se k zoufalým rodičům dostavil vyschlý, malý mužík, policejní kapitán Hejma. Vyslechl otcovu historku o nečekaném zmizení děvčátka, matčin dodatek, poslechl si bratra Tadeáše a dospěl k závěru, že Anežka Kratinohová prostě a jednoduše odešla z domu. Požádal o její fotografii. Marcel a Dita chvíli hledali vhodný obrázek, potom si fotograf vzpomněl na snímky smazané z jeho počítače. Vybral dva, zvolil obnovit z koše a dal je tisknout. Ještě se neukázala ani polovina prvního snímku, když mezi nimi proběhlo rozesmáté děvčátko. Anežka. Otec, matka i policista nevěřícně zírali před sebe na zdravou, spokojenou, bavící se holčičku. Šokující nebylo ani tak to, že se objevila, podle zkušeností kapitána Hejmy se to stávalo zcela běžně, pozoruhodný byl však způsob, jak se to stalo. Rodiče s důstojníkem čekali u tiskárny na fotografie, když se v jejich zorném úhlu, uprostřed místnosti, holčička prostě zhmotnila. Zčistajasna, jako by se přenesla z jiného času a prostoru. Všichni tři si byli jisti, že dveřmi přijít nemohla, měli je z druhé strany přímo před očima, museli by ji vidět procházet. Ale byla zde a viditelně se chovala, jako by se nic nestalo, jako by nepřerušila svou hru ani na okamžik, jako by celé hodiny nebyla mimo dům. Bylo v tom cosi znepokojujícího.

Kapitán Hejma seděl s Anežkou v kuchyni u stolu a snažil se vyptáváním zjistit, „kde těch šest hodin proboha byla“. Děvčátko sedělo, usmívalo se a stále jen odpovídalo, že nikde. Že si přece hrála u tatínkova stolu, běhala, smála se a „zlobila tátu“. Otec Kratinoha seděl u svého počítače, držel za ruku ženu a ulehčeně přemítal, když si vybavoval ty hodiny strašlivých obav o zdraví a život dcerky. Vzal dvě poslední fotky, které tisk pro kapitána Hejmu a zase je smazal. Nechtěl je už vidět. Manželka jej při tom ostražitě sledovala. Vtom se z vedlejší místnosti ozval drsný, překvapený mužský hlas. „Zatraceně! Kde je to děvče?!“.  Matka i otec se okamžitě rozeběhli do kuchyně, kde nalezli překvapením ztuhlého, vyděšeného policistu zírajícího na židli před sebou. Zmateně na ně pohlédl a koktal. Teď tu byla, díval jsem se na ni, když... zmizela.

Mohlo to trvat nekonečně dlouho, ale děti mají naštěstí své matky a ty mají své instinkty. Dita stála chvíli jako opařená, když ze sebe nesouvisle vyhrkla. „Fotky! Není třeba, vím jak vypadá, prostě jen zmizela“, opáčil policista. „Nerozumíte mi kapitáne, ty fotky to způsobily, manžel je znovu smazal. Smazal fotky, dcera zmizela. Prostě se vypaří vždycky, když manžel smaže její fotky.“ Roztřesený fotograf přiskočil k počítači v hale a obnovil z koše několik fotografií dcerky. A... děvčátko sedělo na židli a povídalo si s policistou. Marcel, žena i důstojník stáli jako opaření, neschopni jediného slova, neschopni pohybu, neschopni myšlenky. Trvalo notnou chvíli, než se otec Kratinoha probral z děsivého víru myšlenek. Vzpomněl si, jak vloni v létě marně hledal jejich oblíbenou rodinnou květinu, která zmizela z okenního parapetu v předsíni nebo jak jej Dita o vánocích obvinila, že vyhodil její milované morče, které každé ráno odporně pískalo u dveří do ložnice a které se „vypařilo“ i s klecí. Ano, všechny tyto fotky do jedné smazal. Nezbyla ani jediná. Jakmile smaže poslední snímek, to co bylo na něm prostě zmizí ze světa, jako by to nikdy neexistovalo.

S Anežkou to zkoušet nechtěli, neodvážili se, ale Marcel měl spoustu fotek všeho možného, které chtěl smazat. Například tu starou lampičku po babičce. Kdykoliv ji vyfotil, vypadala jako nová, nemělo vůbec smysl takové fotky pořizovat tak se rozhodl, že všechny zničí a lampičku vyfotí některým ze starých aparátů, aby zůstala taková, jaká je ve skutečnosti. Stará, s otlučeným, prasklým stínítkem, vypínačem napadeným rzí a pokroucenou šňůrou. Došel pro ni a postavil ji na stůl v hale. Všichni se kolem ní shlukli a čekali, až Marcel smaže fotografie lampičky z disku v počítači. Jen tak učinil, předmět bez jediného zvuku nebo pohybu zmizel. Odporoučel se, rozloučil se světem, zmizel z dohledu, neexistoval. Lampa neexistovala. Zírali na to jako u vytržení. Kratinoha zrušil smazání souborů a předmět se tiše a klidně objevil. Zkusili to ještě mnohokrát během večera a noci, dokud nebylo nejmenších pochyb. Všechny věci, které zachytily nové fotoaparáty byly pryč, jakmile soubory snímků smazali. Tak je to tedy. Hejma se odporoučel až k ránu s podivným svědectvím podepsaným oběma rodiči, Kratinoha sedl k psacímu stolu a napsal zprávu místnímu agentovi nadace FOAM. Dopis nazval „Pomsta moderních fotoaparátů autorům snímků“. Stal se tak prvním, kdo přispěl k vysvětlení záhady tisíců zmizelých lidí, předmětů a objektů.

Uplynulo několik dnů, než informace prostřednictvím rezidentur FOAM prosákla na veřejnost napříč všemi světadíly. Jaroslav Kvasinka, Marcel Kratinoha i kapitán Hejma se stali přes noc legendami a jejich podobizny plnily titulní stránky všech společenských, vědeckotechnických a módních magazínů. Anežka Kratinohová se, jako první znovuobjevený člověk vymazaný fotoaparátem byla oslavována jako malá světice, papež Expo XXI. ji svatořečil. Vlády většiny zemí světa zakázaly z bezpečnostních důvodů používat vylepšovací funkce a samoretušovací obvody v aparátech. Všichni majitelé inkriminovaných přístrojů byli vloženi do centrálního registru a museli pravidelně odevzdávat přehledy vytvořených snímků. Neuposlechnutí těchto nařízení znamenalo doživotní ztrátu licence fotografa. Po mnoha letech si umělci zase zvykali na ruční práci, přemýšlení při kompozici snímku a čekání na vhodný okamžik pro záběr. Času na to měli naštěstí dost. Když vyšlo najevo, co aparáty způsobují, většina jejich majitelů přišla o zákazníky i o práci, nikdo nestál o to, aby na ně supermoderní přístroje mířily. Postižení fotografové museli povinně rozdat všem osobám, které fotografovali, nesmazatelné nosiče s jejich podobenkami, přišly žaloby na obě vedoucí společnosti, které se však od problému distancovaly tvrzením, že přístroje jsou určeny k pořizování fotografií, nikoliv k jejich mazání z paměti a obvinily softwarové společnosti vyrábějící aplikace a operační systémy pracující s obrazovými daty. Vývojáři přepracovali kompletně architekturu obvodů obrazových procesorů, laserové paprsky, které, jak se ukázalo, byly hlavní příčinou „vyretušování“ všech těch lidí a věcí ze světa, byly nahrazeny jinou formou světelného zdroje, umělá inteligence byla z obvodů odstraněna, k zapnutí vylepšovacích funkcí bylo třeba zadání speciálního, vládou distribuovaného kódu a zpracované obrazy se v kopii ukládaly v centrálním registru snímků, jehož databáze byla zabezpečena proti zcizení, zničení vlivem přírodní katastrofy, výbuchu, teroristického činu a dalším nečekaným narušením a zaručovala tak, že nejméně jeden exemplář každé fotografie zůstane na světě. Speciální inženýrské týmy prošly paměťové karty, databanky, pevné disky a ostatní úložiště všech umělců vlastnících označené přístroje a vrátily tak na svět tisíce snímků, které nechaly uložit do centrálního registru. Spolu s nimi se vrátily zástupy dlouho nespatřených osob, zacelily se rány na tváři země, ztracené památky a budovy se opět objevily na svém místě. I tak se po sečtení všech ztrát a škod ukázala daň za technický pokrok jako příliš krutá, neboť velké množství fotografií se najít nebo obnovit nepodařilo. Jako důsledek působení laserové detekce aparátů bylo označeno trvalé zmizení více než sto třiceti tisíc lidí na celém světě, mnoho slavných památek bylo nenávratně ztraceno a řemeslo fotografů utrpělo kritickou újmu na své prestiži. Umělci neriskovali, vraceli se ke starším přístrojům, práce byla náročnější, zdlouhavější a zdaleka ne tak dokonalá. Lidé nemládli, budovy a stavby vypadaly tak, jak vypadají budovy a stavby vystavené působení větru, deště, slunce, vandalů, zvířat a rostlin, památná místa opět vyhlížela tak, jako když je navštívily tisíce lidských bytostí za den. Svět byl opět normální, ušmudlaný, lidský a pochopitelný. A čekal na další technický zázrak.